Marcipán z Toleda

Slepý a s hlavou prázdnou jak schránka na noty, perem a rukou ráznou děsím se samoty. Píšu pozdě k ránu, dobývám předmostí, rozeznívám zlatou hranu omylné všednosti.

Píšu jí něžná slova, snít budu později, pohrobek Oblomova, zpíjím se nadějí. S věčností přes rameno sám na rohu ulice vyvolávám slavné jméno pradávné světice.

Kdysi jsem hledal krásu, na sobě havelok, v mraveništích času i v labyrintech slok. Až jsem potkal kněze, nahý byl jak psí kost. Prý že žádná katecheze nesmaže minulost.

Končí další září a já, Hvízdavý Dan, s lacinou svatozáří projíždím Irian. Ani v té daleké zemi však poklady nehledám, vím, že jednou přiveze mi marcipán z Toleda.