Tolikrát

Tolikrát psal jsem o smrti a rouhal se všem bohům, že dřív než pěstí rozdrtím ten škleb ukrytý v rohu, mezi tóny hoboje a skrytý u piana snad se dočkám pokoje a zítřejšího rána.

Tolikrát psal jsem o lásce a lhal do vůně růží a kreslil svaté obrazce na vlastní nahou kůži, že postavím ti zlatou chýš ze slov nesplatných době a vím, že mi pak odpustíš; jenže kdo odpustí tobě?

Tolikrát psal jsem o válce a cítil v prsou tikat věrné srdce povstalce na pláních Barbarika, až přítel zvedl ratolest a vyšel s hlavou zpříma kolem křížů podél cest, co vedou jenom z Říma.

Tolikrát psal jsem o sobě, o vlastní voliéře, až havran v lidské podobě mi sám ukázal dveře a řek‘: jsem hodná macecha a ctím své ideály, smrt totiž možná nespěchá, ale ani nezahálí.