Vlčí oči

Otevřel jsem okno do ulice a obrátil jsem pohled k obzoru, s mozkem jak vyzobaná kukuřice a srdcem jako cedník z mramoru. Jako by mě opouštěly síly, přátelé a štěstí jakbysmet, tak jsem si půjčil Deštník z Piccadilly, abych věděl, jaký úhledný je svět.

Bůh měl zrovna rozpolcenou duši, a dumal, který král je pravý král. Trucoval a seděl na moruši a pak naplánoval nový glaciál. Měl vlčí oči a klobouk na stranu, knírek jako kočí a čet‘ si v koránu.

Za obzorem začínalo svítat, byl úplněk a měsíc umíral, a právě tehdy napadl mě citát, že smrt se strojí jako admirál. Políbil jsem sošku tlusté dámy, maličkou jak střevíc pro gejši, mezi psem a lvem a mezi námi nevím kdo by mně byl milejší.

Bůh měl jasnou tvář a zrovna snídal, smál se, zprávy byly příznivé, čert mu veze kostru androida a anděl všechno zlato z Ninive.

Měl vlčí oči a žízeň jako trám, tužku na obočí a v ruce telegram.

Milujeme marnost věčných přání, marnivost všech barev patosu, když přišla rána, ty, co přišly za ní, byly už jen šipky z rákosu.

Každá vize ladí s antivizí, Janus byla zvláštní persona, vím, že jsme si navždycky už cizí, ale naše pouto peklo překoná.

Bůh si nechal stráž a zadní vrátka, miloval ten zmatek nad zmatek, začal nový den a nová jatka stejně jako nový začátek.

Měl vlčí oči a sedmidenní plán a mileniál z Boči se opřel do varhan.